Není pořád veselo

pondělí 6. říjen 2008 08:30

  Dnes je mi smutno. To mi naštěstí nebývá často, ale já znám důvod.

 

Dostala jsem pozvánku na vernisáž výstavy Poklady muzea v Moravské Třebové. Výstava je až do února 2009 v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Moravská Třebová je moje rodné město, kde jsem bydlela dvacet let. Od smrti rodičů tam už nikoho nemám a jezdím tam jen na srazy gymnázia.

Abych mohla jít na vernisáž, musela jsem si vzít dovolenou. Těšila jsem se a zároveň bála, jestli tam vůbec někoho ještě poznám. Zahájení výstavy bylo moc krásné, třebovští se opravdu vytáhli. Mělo to spád, úroveň, občerstvení bylo velkorysé. Jenže na mě postupně padl smutek, taková zvláštní tesknota. Kromě ředitelky muzea a jejího manžela jsem de facto nikoho neznala. Několik tváří bylo podobných svým rodičům a jak jsem později zjistila, všechny jsem uhodla. Ale řeknu vám, milí laskaví čtenáři, ocitla jsem se ve světě, který mi už nepatří, kam už  hlavně nepatřím já. Zkrátka jsem se ocitla na večírku jiné třídy, víte, jak to myslím.

Výstava pokladů třebovského muzea byla krásná a ty jediné jsem bezpečně poznala, včetně proslulé mumie, které koukají zpoza obvazů prstíky na nohou. Tak jsem tam mezi všemi těmi lidmi, co se vzájemně znali, chodila a hledala a nenalezla. Ani na vybrané lahůdky jsem neměla chuť, tak jsem šla domů. Přemýšlela jsem, jaký by byl  můj život, jakým směrem by se ubíral, kdybych v rodném městě zůstala. Vzpomínala jsem, jak jsem se celé čtyři roky na gymnáziu třásla nedočkavostí, až odejdu do velkého světa, až opustím to maloměsto, kde mě všechno dusilo. Pokaždé, když jsem se tam potom  vracela, uvědomovala jsem si, oč je zde život jednodušší, lidé se mi tam zdáli být mnohem klidnější a spokojenější. Jenže to mohl být jen letmý dojem, stejný, jako když jsme byli po dlouhé době v Jugoslávii a zdálo se nám tam být všechno naprosto idylické a ejhle! Týden po našem návratu vypukla v Jugoslávii válka.

Taky si moc dobře pamatuju, že když jsem odmaturovala,  mohla jsem opravdu  odejít a moje touha mohla být naplněná, jak jsem se bála. Oprávněně. Nikdo na mě ve velkém světě nečekal. 

Mám svoje rodné město moc ráda a jsem pyšná, že patří mezi nejkrásnější. Tam bych ovšem byla asi pořád jen dcerou pana doktora, kterého všichni ctili a milovali. Dokonce natolik, že jedna z ulic nese jeho jméno. Natolik, že při výročí deseti let od jeho smrti jela delegace položit věnec na hrob, který je mnoho kilometrů od Moravské Třebové. Na jeho počest pak byla uspořádaná velká výstava grafiky z tátovy sbírky s vernisáží, stejně důstojnou a krásnou jako ta v Lobkovickém paláci.

Na včerejší vernisáži jsem se pozdravila s několika málo lidmi, které jsem identifikovala a pokaždé jsem slyšela: „No to je přece mladší dcera pana doktora a paní učitelky!" Na maminku snad moji milí rodáci vzpomínají s ještě větší láskou než na  tátu.

Tak jsem šla po starých zámeckých schodech a bylo mi to všechno líto. Uplynulých let a doby, kdy jsem byla mladá a neuměla si vážit dobrých vztahů a krásného místa na zemi. Teď žiju jinde, mám kolem sebe jiné lidi, laskavé a milé, ale stejně. Stejně mi bude vrtat hlavou, jaký by byl můj život, kdybych nevylétla z hnízda do širého světa. Jedno vím jistě. Tam, kde žiju, jsem sama sebou, sama jsem si musela prošlapat cestu, klikatější, než kdybych zůstala doma a byla dcerou pana doktora a paní učitelky.

Zuzana Zajícová

vozíčkářkasmutné a sočasně16:137.10.2008 16:13:19
zuzanamoji milí diskutéři08:347.10.2008 8:34:41
HolečekZnám ten pocit smutku07:447.10.2008 7:44:14
LudmilaMila Zuzanko,03:147.10.2008 3:14:24
Petr z Táborapřítomnost21:296.10.2008 21:29:52
Mirek T.Není nutno, aby bylo stále veselo...17:016.10.2008 17:01:48
RudolfKrásně napsané11:576.10.2008 11:57:30
jan kouřilTen smutek prožívám taky,11:136.10.2008 11:13:04
hjAle tohle je pozitivní smutek,10:306.10.2008 10:30:06
NULIDnes krásně smutně,09:566.10.2008 9:56:53
N.D.************09:406.10.2008 9:40:58

Počet příspěvků: 11, poslední 7.10.2008 16:13:19 Zobrazuji posledních 11 příspěvků.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.