Tančím u tyče

pondělí 18. listopad 2013 09:00

internet - Bydlím u své kočky

Nic jiného mi nezbývá.

No jo, rána… ráno to není jednoduchý. Musím se vzbudit, vylézt z postele, pak záchod, pustit psa ven, kočkám uklidit písek, naservírovat jim snídani, pustit psa domů, dát mu nažrat, vlézt pod sprchu, uvařit čaj, vymyslet co na sebe a oblíknout si to, namalovat si obličej, umejt po zvířatech misky, obout se, vzít si bundu a otevřít domovní dveře, aniž by unikly ven kočky a pes.

Venku je tma jak v pytli. Na autobus to mám sice kousek, ale naše obec není zrovna Las Vegas; veřejné osvětlení připomíná válečné zatemnění. Na zastávce stojí pár zoufalců, mlha se jim lepí na vlasy, čekáme, až přijede autobus. Jako vždycky se zpožděním. Řidiči jsou různí. Nejhorší jsou krajináři a cirkusáci. Krajináři jezdí pomalu, kochají se. Cirkusáci mají autobus vyzdobený jako střelnici. Nejhorší je krajinář – cirkusák.

Kuřáci típnou cigára, nacpeme se do dopravního prostředku, šťastlivci urvou poslední místa k sezení. Jedem. Dřív vedla cesta mezi poli, dnes vede mezi sklady a logistickými parky.

Nikomu není do řeči. Většina sedících drží v ruce mobily, ostatní usnou. Stojící visí a doufají, že v serpentinách udrží balanc.

Já patřím mezi ty spící. Nemůžu si pomoct, jak dosednu, usnu. Vzduch je bez kyslíku, kuřáci sice nekouří, ale jejich dech je kapitola sama pro sebe. Pokud je kuřákem i řidič, je v autobusu jak v hospodě čtvrté cenové skupiny. Fakt dost hustej začátek pracovního dne.

V Kobylisích se vypotácím spolu s ostatními ven a rovnou šup do metra. 

Metro má jednu výhodu. Jezdí každou chvíli, je na něj spolehnutí. Jenže ráno je nacvaknutý stejně jako autobus. A zde je problém. Pokud si sednu, je vyhráno. Sednu a usnu. Jen občas se mi stane, že přejedu stanici, kde mám vystoupit. Když si nesednu, vrhám se k tyči. Když na mě nevyjde tyč, je zle. To balancuju na madle nebo ještě hůř – na blbý oprátce, co mě mlátí do hlavy. Můj tlak je někde u kolen, jdou na mě mdloby. Pokud ještě vedle mě stojí partička obstarších manuálně pracujících chlápků, tak mám zaděláno na průšvih. Ruce nahoře, bez kyslíku – hrozí mi ztráta duševní rovnováhy a vědomí.

Napůl spící, napůl v mrákotách vylezu po schodech na zemský povrch. Mám dvě volby. Buď autobusem, nebo pěšky musím zdolat poslední úsek strastiplné cesty do zaměstnání. Autobus mi dost často ujede. Jenže většinou vane vítr a je hnusně, tak čekám na další.

Z posledních sil projdu turniketem vrátnice. Nastal všední pracovní den. Jeden je utahanej jako kotě dřív, než vůbec začne pracovat…

Tančím u tyče. Každý den. Pořád lepší než viset na oprátce.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

Zajímavé články

Oblíbené blogy