Zlatý prciny! aneb Nejistá sezóna…

pondělí 23. leden 2012 09:00

foto internet

Zlatý prciny…to si říkám pokaždé, když mi koukají do krku.

To si určitě říkají i všichni, kdo mi do něj koukají. Celé ORL na Bulovce se mi tam už koukalo, snad kromě uklízečky.

Já mám jednu hroznou vlastnost, a to už od narození. Jak se ke mně někdo přiblíží s úmyslem pohlédnout do mých útrob krkem, dávím se. Tatínek, ač lékař, mi do krku nikdy ani očičkem nepohlédl, neměl srdce svou chudinku trápit. Koukat se musela maminka. Naučila jsem se tak otevřít papulu, že nějakého nástroje nebylo zapotřebí.

Takže si dovedete představit, jak zakouším muka největší, když mám chorobu umístěnou přímo v krku! Tedy ne přímo, jak se snažím pořád ošetřujícím lékařům zdůrazňovat, ale na krku! Ne, oni se stejně musejí kouknout, jak ten můj nebohý krček vypadá zevnitř. Ono je to sice při ozařování zapotřebí, to chápu i já, leč můj žaludek ne. Tomu ještě nedocvaklo, že bez hrtanu by byl namydlenej. Každý týden se krčím v ambulanci na ORL mezi dětmi a jsem nejmenší na celém světě. Sestřička vykoukne, uvidí mě a – považte – usměje se! Já bych už na sebe řvala a ona ne. Usmívá se. Pan doktor to samé. Culí se na mě, vykasá si rukávy a jde se na věc. Tuhle si vzal takový dlouhý nástroj, skoro půl metru bezmála a prý to by bylo, aby ten hrtan nezkouknul! Abych mu neurvala ruce a tu zatracenou kovovou věc nevyhodila oknem, tiskla jsem mu kolena, že na nich musel mít modřiny aspoň do příštího vyšetření.  Potřebovala bych větev, abych se jí mohla držet, jako když rodily domorodé ženy. Tedy ony ji asi držely v zubech, že jo…

Jsou na mě všichni moc hodní…já se pokaždé strašně omlouvám a tuhle jsem podotkla, že obdivuju jejich svatou trpělivost, já že bych to už nevydržela a už bych na sebe řvala. Smáli se a sestřička lakonicky pronesla, že to u nich tak není, protože moc dobře vědí, že by to bylo stejně houby platné. Pak se se mnou pěkně rozloučí, věnuje mi papírový kapesník a vesele pronese „tak za týden na shledanou!“

Vylezu do čekárny, tam na mě všichni soustrastně hledí a pátrají po stopách krve, neboť jsou přesvědčení, že mi přinejmenším museli trhat mandle.

Jak říkám…zlatý prciny!

Poznámka na okraj pro mírně pohoršené čtenáře, neznající okřídlenou větu o zlatých prcinách: pochází z filmu Nejistá sezóna pánů Svěráka a Smoljaka, tudíž to není nic vulgárního, nýbrž naše kulturní dědictví.  No, a jelikož i já mám tak trochu nejistou sezónu, vypůjčila jsem si, bez dovolení, toto trefné označení, jež zcela vyjadřuje stav mé duše.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

Zajímavé články

Oblíbené blogy