Pacoši

pondělí 3. říjen 2011 09:00

to je pohled z okna mého pokoje na ORL

Pacienti, nebo jak jsme říkali u nás na Hané, pacoši, to je velmi důležitá součást zdravotnictví.

Bez nich by nebyli doktoři, to dá rozum! Jednou se každý z nás stane pacientem, bohatý, chudý, starý, mladý. Kdo má kliku, narodí se, žije a pak umře, ovšem takovou kliku aby pohledal.

Já jsem byla za svůj život pacientem několikrát, i když si myslím, že pokud jste rodící budoucí matkou, nejste až tak kompletním pacientem, neboť na konci utrpení na vás čeká sladká odměna a proces to bývá zhusta přirozený. Tedy jak u koho. U mě to tak snadné nebylo, ale to dnes není tématem mého vědeckého pojednání.

Ovšem stejně důležitý je i spolupacient! Na ORL jsem strávila čtrnáct dní, většinou sama na pokoji. Jen třikrát jsem měla tu čest se o svůj pokoj chvíli dělit. První moje spolupacientka byla roztomilá paní Eliška, pětaosmdesátiletá dáma. Zdržela se v mém pokoji pouze několik hodin, pak si ji sestřičky odvezly blíž k sesterně, neb paní Eliška musela být pod odborným dozorem a na ten já jsem nestačila. Paní Eliška byla velmi upovídaná, leč bohužel hluchá, takže dialog se jaksi nekonal.

Další mou spolubydlící na jednu noc se stala paní Jitka, kterou postihla alergie a natekla jí mandle do nebývalých rozměrů. Odskočila si po nedělní snídani do nemocnice a už si ji tam nechali. Poslouchat její instruktážní telefonní rozhovor s dospívajícím synem, jemuž vysvětlovala, co jí má do nemocnice přinést, to byla etuda, hodná filmového zpracování.

„Vašku, postav se do předsíně, zády ke dveřím.“

„No, k vstupním dveřím. Tak. Stojíš tam? Výýýborně! Teď se podívej doprava a tam je věšák. Pod věšákem jsou boty. Vidíš je? Skvěle! Tak tam jsou i moje pantofle.“

„No, já mám jen jedny, takový hnědý s páskem. Máš je? Skvěle!“

 atd. atd…instruktáž trvala asi půl hodiny a výsledkem byla malá taška s pantoflemi, noční košilí, kartáčkem na zuby a županem…já jsem za tu dobu podrobně poznala byt obou protagonistů.

Paní Jitka byla příjemná spolubydlící, s níž jsem si popovídala a leccos se i dozvěděla. Paní Jitka je učitelkou, a když mi zaníceně vyprávěla, že mají zase těhotnou osmačku a že to je super, koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Paní Jitka se plácla do čela, až se jí kanyla zamotala a objasnila mi, že mají v její speciální třídě zvířátka, zvaná osmáci, a ti že budou mít  ten radostně očekávaný přírůstek!

V pondělí ráno jí nateklá mandle splaskla a paní Jitka byla propuštěna. Milá paní učitelka zajásala a pravila, že krásně stihne vyučování, že za ni nebude muset paní ředitelka nikoho hledat! Konsternovaná sestřička ji přemlouvala, aby si alespoň jeden den odpočinula, že ten stav nebyl až tak dobrý, že si odpočinek zaslouží. I já jsem se přidala k sestře, leč paní učitelka se nedala přemluvit.

Další mou jednodenní spolubydlící byla paní Míla. Ta se přiřítila hned ráno, tašku měla vzorně sbalenou a rovnou mně i sestřičce oznámila, že odpoledne musí nutně zase odejít. Sestřička jen polkla, a řekla, že to asi opravdu nepůjde, jelikož jde za chvíli na sál, kde jí budou pod narkózou koukat kamerou do útrob a budou jí taky odebírat vzorky. Paní Míla pohodila zlatou hřívou a řekla, že to teda ne, že večer musí být doma, jelikož se stará o nemocného syna, momentálně jsoucího pod dozorem kamaráda.

Mou novou spolubydlící odvezli na sál a po hodině ji přivezli v dost pocuchaném stavu. Pochopila jsem, že koukání kamerou do útrob není zas taková legrace…paní Míla si dvě hodinky schrupla, poněkud omámeně se posadila a pravila skřehotavým hláskem, že to chce cigáro a jestli s ní půjdu ven. No, já jsem ven mohla, ale u paní Míly se mi to zdálo poněkud riskantní. Míla se tedy šla zeptat sestřičky. Vrátila se s nepořízenou…za další dvě neklidné hodiny to už nevydržela. Venku si  dala jednu cigaretu a přiznala, že to není vono... ale legrace s ní tedy byla. Přece jen se dala přemluvit a zůstala přes noc. Já jsem měla naordinované dvě kapačky během noci. Sice jsem na to paní Mílu šetrně upozornila, nicméně bylo to málo platné. Když sestřička o půlnoci vstoupila do pokoje, Míla se vztyčila na posteli a zařvala: „Týýývole, to je buzerace!“ Já i sestra jsme strnuly…

Paní Míla mě druhý den ráno opustila. Pokoj ztichl a mě čekala operace.

Za dva dny jsem seděla na lavičce u obchůdku, a co nevidím! Po cestě se řítí paní Míla i se svým synem! Přišla za mnou na návštěvu a přinesla mi ještě teplý koláč…moc mě potěšila, znaly jsme se den a kousek a udělala si na mě čas!

Pacienti a spolupacienti…každý, kdo byl jednou odkázán na péči v nemocnici, by mohl vyprávět. Já jsem měla štěstí na své milé kolegyně a pevně doufám, že si totéž myslí i ony o mně… 

 

Zuzana Zajícová

Jan KouřilSvým blogem jste prokázala,20:343.10.2011 20:34:17
OtaJó, jó, Bulovka...15:403.10.2011 15:40:50
fslimHumor léčí13:343.10.2011 13:34:06
Mirek T.Milá pacoško Zuzanko,12:103.10.2011 12:10:12
NaďaS tebou je, Zuzko,09:463.10.2011 9:46:12

Počet příspěvků: 8, poslední 4.10.2011 0:47:27 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.