Špitál...nemocnice mého dětství…

pondělí 19. září 2011 09:00

Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se narodil a pak žil jako já v nemocnici dvacet let.

Na konci areálu malé venkovské nemocnice v mém rodném maloměstě stál ve velké zahradě, až na jejím konci, dům. Jmenoval se Barák, jinak jsme mu my, obyvatelé, neřekli. Taky nemocnice nebyla nemocnicí, ale špitálem. Do špitálu se vjíždělo bránou a hned za ní stála největší budova – chirurgie. Tou se dalo projít, nebo jít kolem dokola, a tam, v jejím stínu, stála budova menší, tatínkova neurologie. Když jste obešli tatínkovu neurologii, dorazili jste k interně. Vpravo od neurologie byl malý roztomilý domeček pod vzrostlými kaštany. To byla márnice. Márnici jsem obdivovala a mockrát jsem si ji namalovala. Uvnitř skrytí nebožtíci mě nikterak neděsili, patřilo to k mému dětství a vůbec mě nenapadlo se bát. Občas jsem se i dívala, jak místní pohřební zřízenci upravují nebožtíka v rakvi.

K našemu Baráku vedla silnice, lemovaná stromy. Po obou jejích stranách jsme měli záhonky a za nimi byl sad. Náš Barák byl krásný. Bydlelo v něm šest rodin lékařů. Náš byt byl v druhém patře nalevo. Byl to velký světlý domov, plný knížek, obrazů, zpěvu a kouře z maminčiných cigaret, jediné maminčiny neřesti.

Ovšem nejlepší na celém špitálu byla bouda, malý dřevěný obchůdek, kam z jedné strany chodili lidé z ulice a ze strany druhé pacienti a nemocniční personál. Tam jsem chodila odmalička nakupovat. Měla jsem speciální košíček, do kterého se vešlo jedno máslo, nanuk a třeba ještě limonáda. Taky jsem v tom košíku nosila tatínkovi svačinu. Maminka mi zabalila chleba a jablko a vyslala mě na tatínkovo oddělení. Na zpáteční cestu mi  dal tatínek do košíku poštu.

Na oddělení mě měli rádi. Pacienti mě vítali a hned připravili Člověče nezlob se. Odehrávaly se tam slavné turnaje. Dnes vím, že jsem pro nemocné chudáky byla spojnicí s domovem, malá zdravá holčička. Na neurologii leželi často celoživotně nemocní lidé, tatínkovi stálí klienti. Všechny jsem je znala, a když nějaký najednou chyběl, bylo mi to líto.

V našem domě žilo několik dětí různého věku, já patřila k nejmladším. Během času se ovšem leccos změnilo, moje dvě kamarádky s rodiči emigrovaly, přistěhovaly se jiné rodiny, jiné děti. Ale to už nebyl dům mého dětství, to je už jiná kapitola…

Místa na naše hry bylo tehdy v nemocničním areálu spousta. Dnes, když si vzpomenu, jak jsme měli bunkr ve spalovně nemocničního odpadu, jímá mě hrůza. Tehdy ale byly děti nějak odolnější a rodiče vyrovnanější, nekontroloval se každý náš krok. Večer se jen ozvalo z balkonu: „Domů!“ a my děti vylezly ze spalovny, ze staré sanitky, z vepřína, nebo slezly ze stromu, a šly domů.

Ta stará sanitka byla bez kol, skvělý úkryt, stejně tak i vepřín, kde nemocnice pěstovala několik prasátek, vykrmovaných zbytky, co nedojedli pacienti. Zřejmě v té době neexistovaly bacily, viry a jiné potvory, které dnes zvesela bydlí s námi.

Nemocnice…špitál…myslela jsem, že dnešní článek nebude, že k němu nenajdu odvahu. Jsem totiž v nemocnici. Ne té idylické mého dětství, ale té současné. Nevím, co bude, nevím, co se stane. Můžu jen doufat, že příští pondělí zase napíšu a že to bude dobré...

Zuzana Zajícová

Bábi ZlopočasnáMilá paní Zuzano11:4220.9.2011 11:42:35
Mirek T.Zuzanko, díky, zasmál jsem se,10:2120.9.2011 10:21:07
LudmilaV te Vasi nemocnici detstvi07:0920.9.2011 7:09:35
SvatavaZuzko, držím ti palce18:3519.9.2011 18:35:25
la.mi(Michaela)Moje milá pisatelko mně milých pondělníčků,18:0519.9.2011 18:05:12
janvarguličPřibaluji..14:4319.9.2011 14:43:05
ViktorUž jako dítě11:5719.9.2011 11:57:06
JaromírPůjčil jsem si pár palců od dcery11:2119.9.2011 11:21:08
Jan KouřilTy malé špitály hojí samy od sebe.11:1919.9.2011 11:19:11
Lída V.Zuzko,10:3119.9.2011 10:31:11
NaďaZuzko, však09:2019.9.2011 9:20:30
NULIMy doufáme s Tebou,09:1519.9.2011 9:15:08

Počet příspěvků: 14, poslední 20.9.2011 11:46:02 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.