Jak jsem udělala autoškolu

pondělí 16. květen 2011 09:00

fotky: internet

Řídíte auto? Já ne.

Ono je to se mnou těžký. Anglicky neumím, auto neřídím a vůbec jsem tak nějak celkově pro dnešní dobu nevybavená těmi správnými vědomostmi a schopnostmi.

Na gymnáziu nám dali vybrat: buď se učit psát na stroji, nebo si udělat autoškolu. Někteří borci si vybrali obě možnosti, ale já si zvolila autoškolu. Bylo jasné, že když chci dobýt ten velký svět, musím ho dobývat nejlépe za volantem nějakého závoďáku a ne za psacím strojem. Úplně jsem se viděla: štíhlá krásná dlouhonohá blondýna, vystupuju z červeného bouráku zahraniční značky a kráčím za bouřlivého potlesku a cvakání foťáků do galerie světového jména, kde se právě koná vernisáž mých obrazů. Co na tom, že jsem byla ve skutečnosti hubená, a jediná pravdivá byla na tom všem barva vlasů. Blondýna. Taky jsem zcela opomíjela fakt, že když plácám barvy na papír, tak mám barvy všude, moje ruce že se nehonosí dlouhými nehty mandlového tvaru, a že v normalizačních sedmdesátých letech nevytáhnu za hranice paty, natož pak v bouráku zahraniční značky. Neboť vězte, že ta světoznámá galerie byla přinejmenším v Paříži.

Prvním krokem k zaručenému úspěchu byl tedy řidičský průkaz. Ve třetím ročníku jsme se začali biflovat předpisy, trénovali křižovatky, a když nastal den D, vydali jsme se i na silnici. Tehdy byla v našem maloměstě jedna jediná pořádná křižovatka, jež se nám jevila úplně nejvíc nebezpečnou, skoro jako v Americe, nebo v nejbližším velkém městě Brně.

Naše velekřižovatka byla navíc ještě v jednom směru do kopce, takže jsme museli zvládnout i rozjíždění za pomoci ruční brzdy! Mezi námi studenty byl nebetyčný rozdíl v řidičských schopnostech. Někteří kluci jezdili naprosto bravurně a bylo vidět, že mají najetou pěknou řádku kilometrů. Nejvíc to bylo znát u spolužáka Oty, řečeného Vajo. Ten když měl hodinu jízd, tak se instruktor zabořil pohodlně do sedadla, zavřel oči a spokojeně spal. Musel nabrat sílu na nás, co jsme byli nebezpeční sobě i širokému okolí. Vajo dokonce vlastnil auto! On se totiž jednoho krásného dne nějaký trouba naboural před domem Vajových rodičů. Tak trochu jim poškodil plot a auto bylo na odpis. Vajo se s naštvaným majitelem i rodiči dohodl, plot opravil a auto si ponechal. Půl roku ten vrak dával dohromady. Výsledek byl pozoruhodný. Vozidlo nemělo žádné dveře – na ty Vajovi nezbyly peníze, nemělo ani sedadla. Ty Vajo nahradil bednami od brambor. No a v tomhle terénním vozítku pak brázdil postranní uličky našeho města a ochotně vozil rozjařené spolužáky.

Náš pan učitel autoškoly nám na začátku kurzu prozradil zásadní informaci. Když všichni uděláme testy na plný počet bodů, dostaneme zpátky půlku peněz za kurz! No to byla výzva! Jaktěživo jsme se nic tak pilně neučili, jako pravidla silničního provozu. 

Stala se nevídaná věc; všichni jsme udělali testy za plný počet bodů! Zbývaly ještě jízdy a ty nakonec dopadly pro všechny taky dobře. I já jsem zvládla nebezpečnou křižovatku, rozjela se do kopce a nezapomněla dát přednost zprava. Navíc mi nahrál fakt, že v televizi běžel nějaký důležitý fotbalový zápas, a tudíž pan inspektor spěchal domů. Vynechal fázi, které jsem se nejvíc obávala a v níž si liboval: vyměnit kolo a ukázat, kde jsou v autě svíčky, popřípadě jiná součást auta.

Stala jsem se majitelkou řidičáku a tím to ale taky všechno zhaslo. Nestala jsem se slavnou malířkou, vlastnící červený sporťák. Taky jsem nikdy nesedla za volant, prostě jsem se vždycky ocitla na sedadle spolujezdce. Ne že by mi moji manželé bránili, naopak! Můj současný manžel dokonce zakoupil fiata s automatickým řazením, když zjistil, že nevím, který pedál je brzda a který plyn, o spojce nemluvě. Takže nic nebrání mému zasednutí za volant. Jen já se tomu bráním. Chyba je ve mně. Jsem poseroutka.

Moje kolegyně Míša začala chodit na rekondiční jízdy a nasadila mi tím brouka do hlavy. Jenže od doby, kdy jsem dělala řidičák, uplynulo moře let a tehdejší nejnebezpečnější křižovatka v mém rodném městě je úplnou oázou klidu oproti těm pražským. Taky aut mnohonásobně přibylo, a já si sama sebe nedovedu v tom blázinci představit. Svěřila jsem se se svými obavami Míše a ta mi prozradila, že tchýně její sestry si udělala řidičák až v důchodu a jezdí jako drak! Tak nevím, třeba se osmělím. Nejvíc odhodlání k tomuto odvážnému činu mám vždycky, když stojím na jedné noze v příměstském autobusu.

Zuzana Zajícová

majataky vzpomínám19:0719.5.2011 19:07:28
Jarka JarvisViktore, já to znám03:1518.5.2011 3:15:19
JB001Zkouška v autoškole se kryla s maturitou20:3417.5.2011 20:34:00
ViktorByla to KRÁVA- nebo TY KRÁVO ?10:2217.5.2011 10:22:34
Mirkaděs v očích -pokračování09:3417.5.2011 9:34:29
la.mi(Michaela)Mr Cockalorum07:1617.5.2011 7:16:01
Mirek T.Zuzanko, taky si myslím, že není dobré23:0416.5.2011 23:04:40
Milan JirásekOtec po19:0116.5.2011 19:01:50
la.mi(Michaela)re: trabant15:1316.5.2011 15:13:14
janvarguličTrabantem kdysi..14:5516.5.2011 14:55:20
la.mi(Michaela)Článek se mi líbil,14:5316.5.2011 14:53:47
la.mi(Michaela)Také být Vámi,bych do toho šla,paní Zajícová.14:3416.5.2011 14:34:25
SvatavaNa to, abych byla13:3516.5.2011 13:35:02
NULITvému pocitu dobře rozumím,12:3616.5.2011 12:36:46

Počet příspěvků: 27, poslední 19.5.2011 19:07:28 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.