Tak jsem se dočkala! Vyšly Dopisy Josefa Váchala!

pondělí 5. říjen 2009 08:30

  Mám doma poklad. Zdědila jsem ho po mém tátovi a zabere v šuplíku jen kousek místa. Je to 98 ilustrovaných stran Dopisů Josefa Váchala jistým nevážným do Brna mladíkům, KAbrňáky zvaným. Jedním z oněch KAbrňáků byl právě můj táta, Ladislav Libor Loubal. Počátkem roku 1947 začala pilná korespondence mezi tátou a grafikem Josefem Váchalem. Mezi dopisy, určenými mému otci, se ocitly i dopisy, původně psané  jiným adresátům, jež Váchal opomněl odeslat. Stejně tak je docela dobře možné, že i některé dopisy, určené mému tátovi, se ocitly na jiné adrese. Váchal si tím hlavu příliš nelámal, papíru bylo málo, a tak často použil i starý, z jedné strany ještě nepopsaný list.

 

     

Vznikl  kouzelný dokument, Váchalovým břitkým až sarkastickým způsobem komentovaná doba poválečná a díky vloženým cizím dopisům i jedinečný pohled na těžké období válečné.

Když jsem Váchalovy dopisy přepisovala, stále naléhavěji ve mně klíčila myšlenka poskytnout jedinečný zážitek při jejich četbě i jiným čtenářům. Cesta k uskutečnění tohoto nápadu byla jen jedna. Nakladatelství  Paseka a jeho majitel pan Ladislav Horáček. Jedině tam se dostane důstojného a vlídného přijetí mému pokladu. Proto, vážení a milí milovníci grafika Josefa Váchala, máte nyní možnost  začíst se do jadrného a tak typicky váchalovského slohu a bavit se stejně jako já. Příjemné počtení.

                                                   Můj táta KAbrňák

  Když byl můj otec Ladislav Libor Loubal  (po maturitě  v roce 1943 jako devatenáctiletý absolvent brněnského gymnázia) nasazený na práci do Adamova, netušil, že  mu bude při cestách přeplněným ranním vlakem  osud přece jen příznivě nakloněn, a že se mu při vší beznaději té doby otevře nový svět. Svět plný fantazie a barev, svět exlibris.

   V kupé ranního vlaku se táta seznámil s panem profesorem J. L. Krejčím, velkým milovníkem umění a zapáleným sběratelem grafiky. Pan profesor s sebou vozil v tašce desky, plné obrázků a když viděl zájem mladého spolucestujícího, začal  zapáleně vyprávět a vysvětlovat, co to vlastně je, tyhle knižní značky. Každodenní cesta do práce se tak rázem stala mnohem zajímavější a smysluplnější.

   Pan profesor pořádal každou neděli ve své brněnské vilce setkání se svými uměnímilovnými přáteli a tam taky tátu pozval. Ve vile mu rodina vyhradila sklepní místnost, které se říkalo sbírkárna a tam se   tedy scházela opravdu vybraná společnost, jíž vévodil nejstarší a nejváženější účastník, lékárník Mojmír Helcelet.

Pan lékárník  vlastnil spoustu vzácných bibliofilských tisků, leptů, grafik a kromě jiného měl dvě velké lásky: japonské dřevořezy a Josefa Váchala, s nímž byl dlouhá léta v osobním i písemném styku a byl také Váchalovým  velkým mecenášem.

    U pana lékárníka Helceleta se tedy můj otec seznámil s dílem Josefa Váchala a stejně jako Helcelet  propadl i on  kouzlu jeho tvorby.

    Po válce začal můj otec studovat v Brně medicínu, ale ani náročné studium mu nezabránilo ve  sbírání grafiky  a pilném navštěvování  exlibristických setkání v Akademické kavárně a později v restauraci u Linhartů. Při jedné z četných schůzek přišel redaktor Svobodného slova Robert Kubík s nápadem vydávat časopis Záznamy o díle Josefa Váchala. Administrátorem se stal můj otec. Časopis měl zajímavý obsah, autory článků byli Mojmír Helcelet, Arno Sáňka, E. A. Hruška a jiní. Hodně místa bylo věnováno exlibris a výzdoba byla jen z originálních špalíků. Některé půjčili sběratelé, jiné sám Váchal. Záznamů vyšla bohužel jen dvě čísla a po zpřísnění tiskového zákona časopis zanikl.

   Díky své redaktorské činnosti v časopisu byl táta s Váchalem v čilém písemném styku a v červnu roku 1947 ve Studeňanech  umělce navštívil. Stejný nápad měl i jiný mladý sběratel Ruda Klinkovský. Spolu pak obdivovali Váchalův domek, plný dřevorytových špalíčků, nepřehledného množství grafických listů a vycpaných zvířat, bohatě vyřezávaného nábytku, Váchalovu unikátní sbírku krvavých románů.

    Několik dnů spali za pecí a každé ráno je Váchal vyhnal na dvorek, kde se oba museli pod pumpou polévat studenou vodou. Mistr radostně poskakoval kolem, až se mu fajfka natřásala.

   Otec taky ve Studeňanech poznal   grafičku Annu Mackovou. Ona sama žila v uměleckém stínu svého životního druha a když táta projevil zájem o její tvorbu, přinášela s ostychem své grafické listy z různých úkrytů.

   V roce 1947 tedy počalo přátelství mého táty s obdivovaným Josefem Váchalem. Jak je patrno z dopisů, zpočátku oba netušili dramatický, respektive tragický vývoj událostí v Československu, vývoj,  který tvrdě poznamenal rodinu Loubalů i samotného Váchala. I když  mistr na několika místech v dopisech předvídá chmurnou budoucnost, sám posléze v dopisu pozdějšího data přiznává, že skutečnost předčila jeho nejhorší vize.

   Váchal pečlivě sledoval  situaci  a  v dopisech se několikrát, řekla bych, pochvalně, zmínil o Františkovi Loubalovi, otci mého táty. Taky v dopisu posledním, z roku 1951, kdy byl už můj dědeček po smrti, mistr prorokuje, že teprve v budoucnu František Loubal ke slavným koncům dojde, že bude něco jako výtečný žaludeční národu likér. Zde je nutné alespoň částečné vysvětlení. Já sama jsem dědečka nepoznala, vlastně všichni moji příbuzní z tátovy strany jsou po smrti, takže se nemám, bohužel, na koho obrátit a informovat opravdu přesně. Musím tedy použít podklady, které mi zůstaly po tátovi, a potrápit svoji paměť.

   Můj dědeček František Loubal se narodil v roce 1893. Před 2. světovou válkou působil v Brně jako středoškolský profesor, přední činovník v Sokolu, člen Československé strany národně sociální a za tu byl  taky zvolen do zastupitelstva Zemského národního výboru na Moravě. Během války byl zavřený v Buchenwaldu  a po válce stanul  v čele Zemského národního výboru. Po volbách 1946, kdy zvítězili komunisti, ho ve funkci vystřídal komunista F. Píšek  a dědeček  se stal místopředsedou. Po únoru 1948 byl v neveřejném soudním procesu, kterého se nesměli zúčastnit ani rodinní příslušníci, odsouzen na dva roky, které strávil v Jáchymově, ale po uplynutí dvou let byl odvezen do tábora nucených prací ve Všebořicích, kde  v prosinci 1950 zemřel.

    Váchal se taky zmiňuje o mé babičce „překladatelce". Z dopisů usuzuji, že ji svým způsobem obdivoval. Nutno podotknout, že já jsem znala babičku  velmi málo a vzhledem k celkem chladnému vztahu mého otce k ní nemám příliš informací o jejím životě. Můžu říct jen tolik, že měla život po únoru 1948 velmi těžký, že se vlastně z postu první dámy Moravy rázem ocitla na samém okraji socialistické společnosti, stejně tak  jako mnoho jiných slušných a vzdělaných lidí,  včetně Josefa Váchala. Jako Anna Macková, tak i moje babička žila ve stínu obdivovaného, uctívaného manžela a po jeho předčasné smrti musela sama čelit nepřízni osudu.

   Můj táta se těm dvěma narodil v roce 1924 a zdálo by se, že život v rodině plné knih, obrazů a zájmu o veškerou kulturu bude mít jasné linie. Otec svým rodičům dělal zřejmě jenom radost, ale... To „ale" je pro mě velkým otazníkem, tajemstvím, které už nejsem schopna odhalit. Váchal se o něm částečně ve svých dopisech zmiňuje, například v kouzelném popisu obrazu Zoologie L. L. Loubala, z něhož vyplývá, že otec měl nějaké problémy s dívkami, dokonce se zdá, jako by ze studií chtěl odejít. Já si jen pamatuji, že se táta jednou zmínil, že odešel na půl roku studovat  do Olomouce, snad kvůli neshodám s matkou, nevím.

   V několika dopisech se Váchal zmiňuje o Hedvice a později o Renatě. Hedvika byla tátovou první manželkou, se kterou se rozvedl v roce 1954, a Renata byla jejich dcerou. Já sama jsem se narodila až v tátově druhém manželství  v roce1956  a moji rodiče usoudili, že o minulosti vědět nic nemusím. Prakticky až v dospělosti  jsem se dozvěděla  o existenci otcovy první ženy a dcery.

   Otec měl po únoru 1948 problémy dokončit studia a jen díky několika profesorům a upsáním se  vojákům se mu to povedlo. Na vojně se otec, mimochodem přesvědčený antimilitarista, dlouho nezdržel, snad jen půl roku. Pak už se celý život věnoval svým dvěma láskám - medicíně a výtvarnému umění, zejména pak grafice.

   Váchal vedl čilou korespondenci nejen s mladíky, KAbrňáky zvanými, ale i s mnoha dalšími příznivci. V psaní byl velmi pilný, leč s odesíláním si často hlavu příliš nelámal. A tak se stalo, že mezi dopisy, určenými KAbrňákům, se ocitly i ty, které byly  původně psané zcela jiným, marně čekajícím adresátům. Tak se tedy mezi dopisy z let 1947 až 1951 ocitají skvosty  z dob válečných, plné úžasných myšlenek o jídle a kuřivu, glosující těžké období.

   Váchal taky trpěl za každého režimu nedostatkem papíru, což řešil po svém - prostě našel neodeslané psaní a pokračoval na volném místě, neohlížeje se na původní materiál. Proto je čtenář možná někdy lehce dezorientovaný, ale to naprosto nevadí, protože skvělý Váchalův styl, jeho mnohdy sžíravá, jindy dobrácká ironie, bystrý popis momentální situace osobní i obecné, to je tak skvělé čtení, že nějaké to zmatení v času a ději nevadí, naopak. Čtenář může zapojit i svou fantazii a sedíc doma v teple může se pomocí čtení Váchalova textu ocitnout v oněch těžkých dobách, kdy světový umělec neustále zápasil s nedostatkem jídla, dříví, tabáku a zaslouženého uznání. I přes veškerou nepřízeň osudu mu to neubralo na tvůrčím zápalu, který mu musíme závidět.

    Dovedu si představit to napětí a čekání, jaké prožíval můj mladý otec, jakou měl ohromnou radost z každého dopisu a jak se musel bavit při jejich čtení.

    I já jsem se při jejich přepisování bavila. Váchalův rukopis je graficky nádherný, leč někdy obtížně čitelný. Proto prosím laskavého čtenáře, aby mi případné nepřesnosti odpustil. Texty jsou plné typických váchalovštin, germanismů a  pro mne často neznámých slov, jež  se  v té době používaly. Troufám si poznamenat, že po čase jsem se stala celkem zběhlou čtenářkou Váchalova rukopisu, ale znáte to. Šotek je všudypřítomný a Mistr by se mi určitě škodolibě smál při mém špatném pochopení mnoha jeho specifických výrazů.

   vachalobraz.jpg

Obraz Zoologie L.L.Loubala od Josefa Váchala. Obraz je skvěle popsaný v Dopisech

vachaldopisy.jpg

Originální úvodní strana Dopisů

http://www.paseka.cz/?produkt=265 

Zuzana Zajícová

Anna Černochová Nové Mesto nad VáhomPátranie po Františkovi Loubalovi03:4726.5.2010 3:47:23
KarelDíky a ...15:409.10.2009 15:40:25
Mirek T.I já bych si rád tuto knížku00:158.10.2009 0:15:24
NULII tuto máme,21:075.10.2009 21:07:39
ANanakKnihu jsem19:285.10.2009 19:28:34
NaďaKnihu už17:495.10.2009 17:49:06
jan kouřilJe to do jisté míry náročná četba.17:215.10.2009 17:21:47
zuzanamilí diskutéři,16:075.10.2009 16:07:37
Helena S.To je určitě zajímavé12:205.10.2009 12:20:03
P. KrejčíVzala jste mi dech12:015.10.2009 12:01:04
JitkaPoklad10:295.10.2009 10:29:49
Jirka B.Josef Váchal je bezesporu zajímavá postava09:305.10.2009 9:30:58
josef hejnaMjlá Zuzanou Loubalová (privdana...)08:585.10.2009 8:58:48
SvatavaÚžasné!08:515.10.2009 8:51:11

Počet příspěvků: 14, poslední 26.5.2010 3:47:23 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Zuzana Zajícová

Zuzana Zajícová

Píšu o všem možném a činí mi to radost. Snad se moje texty budou líbit případným laskavým čtenářům. Pokud chcete i nadále sledovat moje blogy, musíte se podívat na iDnes. Tam mě najdete...

Snažím se vydržet a ve zdraví přežít úskalí středního věku. Své blogerské schopnosti jsem zúročila v knihách Nezbytné pomůcky zralé ženy aneb U konce s dechem i s prachama, Drsný život zralé ženy a nejnověji Tančím u tyče. Lze zakoupit nebo objednat, vydalo nakladatelství Akcent http://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Oblíbené blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.